Přírodovědná a kulturní stezka

Zřízením přírodovědné a kulturní naučné stezky bychom Vám, milí hosté, chtěli poskytnout průvodce a rádce po dobu Vašeho pobytu v naší obci Bertsdorf-Hörnitz. Přírodovědná a kulturní stezka spojuje pozoruhodnosti obou vesnic, které od roku 1994 tvoří jednu obec Bertsdorf-Hörnitz.

Směr cesty vede ke 13 přírodním, historickým a kulturním zajímavostem. Jejich současnou polohu vyčtete z plánku mapy. Na tabulích, umístěných na dobře viditelných místech, se na stanovené trase odkazuje na pozoruhodnosti vybrané pro místní obchůzku. Tyto pozoruhodnosti budou představeny v německém a českém jazyce. Tak můžete získat přehled o přírodních, historických a kulturních poměrech v oblasti obce Bertsdorf-Hörnitz.

Topograficky silně členěná obec vykazuje značný výškový rozdíl mezi místními polohami 250 m u Mandavy v Hörnitzu a 400 m v horním Bertsdorfu. Kolem Bertsdorf-Hörnitzu se na západní hranici obce táhne na výhledy bohatý horský hřeben s rozmanitými biotopy pro hojnost druhů rostlinné a živočišné říše.

Poté co během slovanského osídlování oblasti v okolí Nisy vznikl Hörnitz ve formě kruhového sídla, založili ve 14. století němečtí osadníci Bertsdorf jako dlouhou, tzv. lesní lánovou vesnici. Během doby kdy v Hörnitzu bylo po celá století střediskem zemědělství a zahradnictví šlechtické sídlo, v Bertsdorfu jako poddané žitavské obci obhospodařovalo zemědělsky využitelné plochy okolo 40 sedláků. V obou obcích a v Novém Hörnitzu vyráběli domácí tkalci na ručních stavech plátno pro obchodníky.

Zatímco pokračujeme v péči o zachování staveb, národopisných sbírek, uměleckých pokladů a přírodních památek, rádi bychom nyní návštěvníkům naší obce představili zajímavé objekty jako svědectví vesnické kultury a významu oblasti:

Žitavský starosta Dr. Christian von Hartig (1605-1677) koupil roku 1651 rytířské panství Althörnitz. Mistr Valentin ze Žitavy mu budoval tento pozdně renesanční zámek od roku 1651 do 1654.

Nad třípatrovou pravoúhlou budovou ční na úzkých stranách jeden a na obou dlouhých stranách, vždy dva dvoupatrové štíty s mohutnými, vázami korunovanými volutami. Rustikální kvádrování na rozích, rustikální lizény na štítech a medailony s barokní výzdobou přes okna druhého patra tvoří vnější část. Dvě osmiúhlé raně barokní věže s vlašskými střešními helmicemi zdobí hlavní vchod.

V levé věži měli kolem roku 1675 spříznění přírodovědci Jacob von Hartig a Walter von Tschirnhaus alchymistickou kuchyni, kde prováděli vědecké pokusy. V zámecké zahradě se již velmi záhy začaly vykonávat průkopnické práce pro vývoj zahradní kultury na území jižní Lužice. Po pozemkové reformě v roce 1945 byl majetek rodiny von Sandersleben vyvlastněn. Zámek se stal rekreačním zařízením pro odboráře. V roce 1996 byl rekonstruovaný zámek s novou přístavbou otevřen jako „Zámecký hotel Althörnitz“.

Po vyčlenění farnosti Alt- a Neu-Hörnitz ze Žitavy a vytvořením samostatné církevní obce v roce 1899, byl v letech 1900/1901 podle plánů archikteta Theodora Quentina z Pirny postaven tento farní kostel. Pro novogotickou stavbu z pálených cihel vytvořila královská saská dvorní malírna skla Carla Ludwiga Türcke ze Žitavy tři chrámová okna s hrotitým obloukem a figurálními obrazy. Pozoruhodné je, že do kompozice obrazu na středním okně se žehnajícím Kristem, byly zachyceny pohledy ze zámku Alt-Hörnitz, ale i z nově budovaného kostela. Oltář s ukřižovanými mučedníky z vápence je dílem sochaře Konrada Hentschela z Míšně, kazatelnu vyrobil dřevořezbář Wilhelm Engelmann z Pirny. Varhany postavila firma Schuster ze Žitavy. V roce 1998 byly restaurovány. Tři zvony z tvrzené litiny od firmy Schilling a Lattermann, Apolda, byly vysvěceny v roce 1963. Od roku 1978 do 1982 byla prováděna rozsáhlá renovace kostela.

375 m vysoký znělcový zaoblený vrch Koitsche patří k horskému hřebenu, který dělí Žitavskou pánev od Großschönau-varnsdorfské. Ještě kolem roku 1930 byla těžena hornina z tohoto kopce pro zpevnění břehů Nisy – k regulaci. Nad opuštěným kamenolomem stojí nová horská bouda. Otevřením této horské boudy v roce 1999 získal Koitsche znovu význam jako tradiční blízký výletní cíl pro Žitavu. Známý je panoramatický pohled z vyhlídkové terasy směrem k žitavské pánvi, která je obklopena věncem hor.

Na nejvyšším bodu hory Koitsche stojí dub Theodora Körnera z roku 1882, který připomíná tohoto německého básníka a vlastence. Se šibeničním vrškem na kopci, jakož i dračím pramenem a medvědím kostelem v blízkosti Koitsche se pojí bájné historky.

Tento krásně rostlý strom je jedním ze tří malolistých lip v obci Bertsdorf-Hörnitz, které spadají pod ochranou přírodní památkové péče. Jako samostatně stojící strom působivě doplňuje obraz krajiny pod vrchem Koitsche. Malolisté lípy jsou poskytují skvělý stín. Stromy jsou od počátku července bohatě zdobeny silně vonícími květy a jsou považovány za zdroj nejlepšího lipového medu. Lípy malolisté dosahují výšky až 30 m a mohou růst více než několik století. Malíř Veit Krauß občas používal cylindrický tvar této lípy jako popředí svých obrazů hory Koitsche.

Tu a tam je za letních večerů slyšet v okolí hlasitý zvuk „Pickperwick“. Je to tlukot křepelky, lidovým rčením změněné na „bück den Rück“ („ohni záda“). Naši předci objevili vhodnost tohoto malého kurovitého ptáka na chov v klecích, přičemž tím splňovali potřebu tohoto ptáčka schovat se před denním světlem. Pro jeho zvyk, prudce vyskočit, vypolštářovali lidé těmto ptáčkům strop jejich klícky, aby je ochránili před nárazy. S díky přijímala křepelka příležitostnou sluneční lázeň v arkýřovitém přístavku s příčkami.

V roce 1931/1932 postavil nápaditý tesař Oskar Wagner tento krásný křepelčí domek, ve kterém nikdy žádná křepelka nebydlela, ale majitelé domu se o něj starali jako o okrasu svého domu. Tak se s posledními dvěma křepelčími domky v Hörnitzu dochovala zajímavá svědectví lidově umělecké tvořivosti folkloristického významu.

Obec Bertsdorf byla původně hospodářskou vsí. Byla založena ve 13. století selskými osadníky, kteří přišli do této zalesněné oblasti ze západu, aby mýcením získali zemědělskou půdu. V urbáři z roku 1586 bylo pro osadu Bertsdorf uvedeno 12 baráčníků, 12 velko- a malozahrádkářů a 39 sedláků. Jelikož byla vesnice Bertsdorf po dlouhá staletí v poddanství žitavském, museli sedláci až do zrušení roboty v 19. století sloužit městské komuně rozsáhlou robotu manuální a s potahem.

V rámci Saska je v lidové architektuře dvůr Weikelt významný svými budovami, postavenými do kruhu. Obytná budova chléva s krakorcovou střechou pochází z roku 1754. Pozoruhodná jsou průchozí horní podloubí na bývalé koňské stáji a na jedné vedlejší budově, jakož i pečlivě vybavená komora s ostěním, posuvnými okenicemi, vitrážemi v oknech a nástěnné obruby procházející budovou koňských stájí.

Poté co vyhořel starý kostel po zásahu bleskem, byl v letech 1672 až 1675 podle nákresu stavitele Klengela z Drážďan postaven nový kostel, který byl předlohou pro stavbu kostelů v Eibau, Hainewalde, Spitzkunnersdorf a Niederoderwitz. Jednolodní halový kostel, který byl vybudován jako pilastrový, má krásnou křížovou klenbu a dvě kolem obíhající dřevěné empory – tribuny. Pozoruhodnostmi jsou křtitelnice z roku 1754, oltář z roku 1689, kazatelna z roku 1696 a skříň pro varhany z roku 1751. Varhany postavila v roce 1898 firma Schuster ze Žitavy. Tři nové zvony od firmy Schilling, Apolda byly vysvěceny v roce 1959. Na staré kostelní zdi s portálem z doby kolem roku 1570 jsou umístěny hřbitovní pomníky z 18. století. Za podívanou stojí krásný malovaný trámový strop na faře z doby kolem roku 1700.

V oblasti jižní Lužice zajišťují obloukové mosty přechody přes řeky a potoky s neregulovaným průtokem vody. Pouze jednou, dne 2. července 1875, se v Bertsdorfu zvedla voda v místním potoce po průtrži mračen natolik, že došlo ke zřícení několika mostů. Z původních 13 kamenných mostů se v obci klene přes potok ještě několik takových obloukových pískovcových mostů korunovaných parapety ve tvaru cimbuří. Svým vzhledem se harmonicky začleňují do obrazu vesnice. Roky, kdy byly mosty postaveny, zaznamenali stavitelé do závěrného klenáku oblouků.

Most před horním kostelním vrchem pochází z roku 1802 a byl v letech 1997/1998 po nákladné opravě přizpůsoben dnešnímu živému provozu.

V Horní Lužici a v sousedním Polsku, jakož i na severu Čech se na vesnicích vyskytují zvláštní druhy domů, zvané podstávkové. Pouze zde existují ve velkém množství domy stavěné jedním způsobem, který od středověku spojuje slovanský způsob stavby roubených domů s franckými hrázděnými stavbami. Přitom je roubená místnost obestavěna podpůrnou konstrukcí, tak zvanou podstávkou. Jsou to vzpěry (sloupy), které stojí bez základů na kamenném podstavci. Na nich stojí buď hned střecha nebo horní patro, vybudované hrázděným způsobem. Roubená místnost je samostatné konstrukční těleso, které není staticky spojené s podstávkou nebo horním patrem. Uprostřed domu se nachází zděná domovní chodba s domovními dveřmi a naproti roubené místnosti je většinou masivní část domu (stáj nebo zásobárna), někdy i druhá roubená světnice (tzv. dvoupokojový dům). Vzácně se, tak jako na tomto domě, vyskytuje ještě horní podloubí, které slouží jako otevřený prostor pro sušení prádla nebo rostlin. Mnoho domů je osazeno umělecky vytvořenými dveřními zárubněmi s ozdobnými prvky.

Tři vodní mlýny v Bertsdorfu patřily původně radě města Žitavy a to až do doby jejich prodeje mlynářským rodinám, krátce po roce 1800. Nájemci provozovali tyto mlýny a zároveň pekárny, které k mlýnům patřily. Dále v 19. století uvedli mlynáři středního a dolního mlýna do provozu olejové pěchovadlo.

Hörnitzké mlýny dolní a poplužní, stejně napájené vodou z Bertse, byly postaveny majiteli rytířského panství Alt-Hörnitz, pronajaty mlynářům a později těmto prodány.

Horní mlýn v Bertsdorfu shořel v roce 1726 a byl znovu postaven. Tento mlýn koupil v roce 1805 za 1950 tolarů mlynář Lehmann. V roce 1900 byl provoz zastaven. Pokusy na získání elektrické energie zůstaly bezvýsledné. Do současnosti se udržela vnější konstrukce mlýnské budovy a uvnitř hřídel mlýnského kola. Mlýnský náhon zásoboval po celá staletí bertsdorfské mlýny vodou z hlavního potoka. To je zaznamenáno v listině dokládající spor o vodu mezi radou města a oybinskými mnichy v roce 1536.

Dnes uchovává rekonstruovaná stavba Schubertovu sbírku kulturně-historicky zajímavých přístrojů z domácností a zemědělství.

Potřeba železných kovaných nástrojů pro čtyřicet selských dvorů a několik velkozahrádkářů vždy zajišťovala v Bertsdorfu zakázky více kovářům, a tím i jejich hospodářské zisky. Kronikář Morawek zmiňuje v soupisu řemesel v roce 1866 pět podkovářů a jednoho nožíře. Kovářské řemeslo lze ve vesnici prokázat k roku 1587, kdy bylo příslušné také pro obec Olbersdorf, která neměla kováře. Tak je ještě v roce 1805 na jedné úřední mapě označena cesta mezi oběma vesnicemi názvem Kovářská stezka.

Resselova kovárna existuje od roku 1866. Je nejmladší kovárnou v obci, v roce 1903 ji koupil Karl Ressel a nyní je již třetí generaci v držení rodiny Ressel. Malíř Richard Israel pojal tento kovářský motiv na působivě dojemném obrazu.

Znělcové zaoblené vrchy Steinberg (444 m), Breiteberg (510 m) a Roscherberg (436 m) jsou vulkanického původu.

Leží na Bertsdorfské čedičové tabuli a patří k horskému hřebenu s mnoha vyhlídkami, který dělí Žitavskou pánev od Großschönau-varndsdorfské. Lékař a malíř Carl Gustav Carus namaloval v roce 1820 kopec Steinberg s jeho příkře vztyčenými znělcovými sloupci jako „Geognostickou krajinu“ (Státní galerie Stuttgart). Na okraji lesa připomíná památník zalesňování kopce v roce 1847, jiný památník na jednom rozcestí připomíná vraždu z roku 1825.

Breiteberg s jeho rostlinnými zvláštnostmi a rozmanitou živočišnou říší se zvedá 200 m nad údolím řeky Mandavy. Od roku 1881 je jeho vrchol udržován, a v roce 1936 byla ze znělcových kamenů tohoto kopce postavena rozhledna, pojmenovaná po geologovi Dr. Curtu Heinke.

V okolí Querzborn (Trpasličí pramen) a Querzloch (Trpasličí doupě) se tajemně šeptají trpasličí báje z Breitebergu, které se podle knihy pověstí Ludwiga Bechsteina staly známými po celém Německu.